Jaroslava Bendová je inspirativní žena, která už více než dvacet let pomáhá dětem, dospívajícím i dospělým zorientovat se ve svých emocích, překonávat obtížné životní situace a najít pevnější půdu pod nohama. Jaroslava Bendová působí v Chomutově, kde se ve své privátní praxi věnuje psychologickému poradenství, arteterapii, párové i rodinné terapii a unikátní metodě Práce v hliněném poli® (PHP®).
Rozhovor je určen nejen rodičům, ale i všem, kdo se zajímají o alternativní terapeutické směry, výchovu dětí nebo práci s emocemi. Přijměte pozvání nahlédnout do světa, kde se místo slov často pracuje s hlínou či barvami – a především s respektem k jedinečnosti každého člověka.
O cestě, která vedla k hlíně a k dětem
Mohla byste se čtenářům krátce představit a říct, co vás přivedlo k práci s dětmi a terapii obecně?
Vystudovala jsem speciální pedagogiku, učila na střední škole a ve volném čase malovala a vystavovala obrazy. Měla jsem chuť obě profese spojit v jednu a po absolvování kurzů, výcviků, sbírání osobních i profesních zkušeností se to podařilo. Aktuálně se v první řadě věnuji práci s dětmi všech věkových kategorií.
Věnujete se především dětem, dospívajícím a rodinám – co vás na této oblasti nejvíce naplňuje?
Práce s dětmi je TOP. Děti dělají ve svém životě velké kroky a nacházejí rovnováhu mnohem rychleji, jsou bezprostřední ve smutku i radosti.
Jaká byla vaše cesta ke studiu a praxi v oblasti speciální pedagogiky, arteterapie a psychoterapie?
Dlouhá, plná překážek… Všechna svá vysokoškolská studia i psychoterapeutické výcviky jsem absolvovala dálkově, při péči o své dva syny a plném pracovním nasazení. Vždy jsem měla ve svých blízkých obrovskou podporu.
Práce v hliněném poli
Jednou z hlavních metod, kterou ve své praxi využíváte, je Práce v hliněném poli® (PHP®). Můžete nám přiblížit, co tato metoda obnáší a jak funguje?
Techniku PHP® vnímám jako vývojovou terapii. Zakladatelem metody je prof. Hainz Deuser (SRN). Vše je postaveno na poznatcích vývoje haptiky – práce rukou. Dotek a jeho vnímání je základním jazykem každého z nás, patří do předřečového vývoje. Dříve než se naučíme mluvit, komunikujeme dotekem. Hlazení, chování, objímání, lékařská vyšetření, tělo dostává prostřednictvím dotyků informace, na které reaguje a které si „zapisuje“ . Každé zažité trauma – před narozením, během porodu, krátce po porodu a v ranném vývoji, způsobí v těle „zamrznutí“. To jak používáme haptiku (ruce) a posturu (držení těla) se v prostředí hliněného pole projevuje a zviditelňuje. Můžeme hovořit o haptické diagnostice, vnímat kdy došlo k „zamrznutí“ a pomocí zkušeného provázení umožnit vyrovnání se s prožitým traumatem. Vracíme se zpět k základům a stavíme stabilní základnu pro budování rovnováhy, porozumění sobě a tím i pochopení okolního světa. Hlína je jedinečný materiál, který poskytuje tlak a protitlak, je tvárná, může být tvrdá, klást odpor, nebo naopak za pomoci vody být laskavá a hladivá (šlikr). Děti si mohou dosytit své potřeby, mohou si brát i dávat, budovat i bořit, vše za podpory průvodce, který vnímá jejich impulsy a pomáhá překonávat zábrany.
Pro jaké děti je tato metoda nejvhodnější? A jak si na ni obvykle zvykají?
Přicházejí děti od tří let a věková hranice není nijak omezená. Škála příčin našeho prvního kontaktu je široká a přesto dost podobná, rodiče vnímají, že jejich dítě se chová „nějak jinak“. To jinak se může projevovat různě, přecitlivělostí, úzkostí, strachy, emočními výkyvy, psychosomatickou, nechutí učit se a spolupracovat až po agresivitu buď k sobe nebo, vůči rodičům, sourozencům, spolužákům. Pokud se potíže neřeší, když je dítě malé, nabalují se jako sněhová koule. Hlína pomáhá dětem porozumět sobě samotným a tím i okolnímu světu. Děti při tomto způsobu ani nevnímají, že jde o terapii, mají před sebou materiál, do kterého se mohou ponořit, tvořit a stavět svůj svět. Na každé nové setkání se děti těší, mám i dětské klienty, kteří si rodičům o hlínu říkají, když dlouho nebyli a vnímají, že jim terapie pomáhá k uvolnění nahromaděného napětí v těle. Přesto všechno by terapie nebyla tak účinná, pokud by rodiče nespolupracovali a nebyli ochotni udělat i změny ve svém výchovném přístupu.
Jak vypadá typické sezení v hliněném poli – co během něj probíhá?
Velmi jednoduše, každé sezení je pro dítě novým začátkem – na stole připravená bedýnka plná jemné keramické hlíny, která přímo vybízí k haptické aktivitě. Hlíny je přibližně 10 kg a všechna je pro dítě k dispozici, k tomu miska s teplou vodou a houbička. Dítě nedostává žádné pokyny, žádná omezení, vše je v jeho rukou. Průvodce sleduje impulzy a zábrany, podporuje přirozenou potřebu dítěte růst a rozvíjet se, věřit si a být vnímáno.
Je možné po nějakém školení nebo výcviku aplikovat tuto metodu doma s dětmi, nebo jí může vykonávat jen zkušený terapeut?
Pomocí haptiky děti rozvíjejí fantazii, podporuje se rovnováha, propojení mozkových hemisfér, prostorové vnímání, pravolevá orientace… To všechno mohou rodiče doma podpořit jakoukoliv činností s materiálem, který je tvárný – hlína, modelína, kinetický písek, těsto aj. Důležitá je přítomnost rodiče při činnostech dítěte a jeho podpora, v tom, že je vidět.
Metoda PHP® má své zákonitosti a pravidla, proto je i chráněna ochrannou známkou. V ČR je možné pro odborníky (kteří již prošli psychoterapeutickým sebezkušenostním výcvikem) absolvovat postgraduální 3 letý výcvik (info Česká asociace práce v hliněném poli). Nebo se obrátit přímo do země původu – SRN na Institut Arbait am Tonfeld. Cesta k odbornému používání této metody není jednoduchá, o to víc je pak účinná.
Ukázky této metody a „ochutnávka“ je k dispozici prostřednictvím workshopů a přednášek. Nejbližší workshop se bude konat v Galerii Josefa Lieslera v Kadani dne 13. ledna 2026 od 16 hodin. Vstupenky v prodeji zde: Workshop s Jaroslavou Bendovou.
Nejčastější problémy
S jakými nejčastějšími problémy u dětí a rodin se ve své praxi setkáváte?
Největším problémem je nemotivaný a nespolupracující rodič. Nejčastější problémy bych specifikovala na dvou rovinách úzkosti, nejistota a vztek, agrese. V oblasti úzkostí a nejistoty často pracuji se separační úzkostí, selektivním mutismem, nespavostí, nočními děsy, pomočováním a psychosomatickými problémy. Vztek a agrese s sebou přináší problémy v rodině, školním kolektivu, dítě nemá dobré vrstevnické vztahy a tím se jeho naštvání stupňuje. Průsečíkem obou rovin bývá elektronika, virtuální svět, do kterého děti rychle utíkají, když se v realitě nedokáží správně zorientovat.
Věnujete se i dětem s ADHD, úzkostmi nebo traumatickými zážitky. Jak k těmto citlivým tématům přistupujete?
Vždy velmi individuálně, pro tyto děti je hlína velmi vhodným prostředkem pro zpracování toho, co je trápí. Mohou svá traumata zpracovávat, aniž by o nich musely mluvit. Nedochází tak k vybavování traumatických vzpomínek a retraumatizaci dítěte. Hlína je tichá, ale zároveň pevná a laskavá. Děti se mohou o ni opřít, mohou ve svém hliněném modelovém světě odstranit to, co je tíží, zbavit se zátěže, a to bývá velká úleva.
Je technika Práce v hliněném poli® využitelná i pro osoby s Downovým syndromem?
Přiznám se, že pracuji s dětmi s různou diagnostikou od ADHD, mentální retardace, poruch autistického spektra, Aspergerovým syndromem, Turetovým syndromem, mentální anorexií, selektivním mutismem, vývojovou dysfázií, až po zrakové, sluchové i tělesné omezení, ale rodiče dítěte s Downovým syndromem mě doposud neoslovili.
V čem vidíte největší přínos párové a rodinné terapie? A s čím do ní partneři či celé rodiny nejčastěji přicházejí?
V párové i rodinné terapii se vnímám spíš jako „překladač“ , kdy se snažím „přeložit“ to, v čem si lidé vzájemně nerozumí, kde se ztrácejí v konstruktivní komunikaci a hledají společnou cestu. V páru i v rodině má každý „svůj jazyk“, své zkušenosti, svůj pohled na svět. Terapeut jen provází, zklidňuje rozbouřené vlny komunikace, vytváří bezpečný prostor pro porozumění. Nedává rady, ani neurčuje, kdo má „pravdu“ , vždy zůstává nestranný a bezpečný pro všechny klienty.
Arteterapie
Jaké konkrétní výtvarné techniky při arteterapii využíváte?
Klienti mají k dispozici široku škálu možností od výběru formátu i barvy papíru, přes tužky pastelky, progresa, křídy, pastely, fixy, vodovky. Pracuje se s kartami, koláží, kameny, pískem, hlínou i figurkami zvířat nebo různých objektů, zařadit do výčtu mohu i imaginaci, práci s představami klienta. Práce může být individuální i skupinová. Při práci vznikají kresby, malby, koláže, asambláže, 3D objekty. Klient si svou tvorbu může odnést nebo ji nechat v bezpečném prostoru ateliéru Hliněné Pole Chomutov.
Je arteterapie vnímaná jako legitimní psychoterapeutická technika, nebo se setkáváte spíše s tím, že jí společnosti považuje za alternativní techniku?
Z pohledu legislativy v zákoně není. Je součástí mnoha psychoteraputických přístupů. Nemohu posoudit, jak ji vnímá společnost, mohu jen říci, jak ji vnímám já. Je spousta různých terapeutických směrů, pokud fungují, je to v pořádku, bez ohledu na to zda jde o alternativu nebo zákonem uznanou terapii.
Jak se během arteterapeutických sezení proměňují děti nebo dospělí? Máte nějaký příklad nebo příběh, který vás osobně zasáhl?
Pomocí obrázků klienti lépe rozumí sami sobě a tím lépe začínají rozumět světu kolem nich. Nacházejí jistotu a vnímají, že nemohou změnit svět, že mohou změnit jen samy sebe a svůj postoj ke světu. Velmi mě zasáhl příběh dívky, která toužila být někým jiným, cesta k pochopení sebe sama trvala pět let.
Eliška (jméno je čistě náhodné) vyrůstala v neúplné rodině jako citlivá dívka, která se už od dětství cítila „jinak“. Ve chvíli, kdy se její tělo začalo měnit, přišla vlna odporu, studu a zmatku. V šestnácti letech se rozhodla pro tranzici – změnu pohlaví. Začala hormonální léčbu, změnila si jméno na Kay, a doufala, že tím najde klid. Místo toho přišla nová bolest. Identita, kterou si budovala, jí nepřinášela úlevu, ale další vrstvy nejistoty a nechuti k životu. V rámci podpůrné péče jí byla nabídnuta arteterapie. Zpočátku se bránila, kreslení jí připadalo dětinské, zbytečné, až do chvíle, kdy bylo tématem nakreslit „místo, kde se cítí sama sebou“. Její ruka začala tvořit obraz dívky v lese, obklopené světlem. Plakala. Poprvé po dlouhé době, ne ze zoufalství, ale z poznání. Arteterapie jí pomohla rozplést nitky identity, které byly zamotané strachem, tlakem a touhou po přijetí. V bezpečném prostoru mohla zkoumat, co je její, co je naučené, a co je obranný mechanismus. Postupně si začala uvědomovat, že její touha být chlapcem nevycházela z hlubokého přesvědčení, ale z bolesti, kterou si spojila s tím, že být dívkou znamená být zranitelná. Rozhodla se ukončit hormonální léčbu. Nebylo to snadné, čelila nepochopení, výčitkám, i vlastnímu strachu. Ale měla už nástroje, jak se o sebe postarat. Dokončila střední školu, kterou kdysi nenáviděla, a dnes studuje na vysoké škole obor zaměřený na umění. Příběh Elišky není o tom, co je „správně“ nebo „špatně“. Je o tom, jak důležité je mít prostor pro hledání, pochybování a návraty. Arteterapie se v tomto procesu ukazuje jako klíčový nástroj, nejen pro vyjádření emocí, ale pro hluboké sebepoznání. V době, kdy se identita často redukuje na nálepky, je důležité vytvářet bezpečné prostory, kde může být člověk v procesu. Kde se může ptát, tvořit, měnit názor, a kde je v pořádku vrátit se zpět.
Osobní pohled a zkušenosti
Máte za sebou desítky let praxe a spoustu výcviků. Jak se podle vás proměnila práce terapeuta za posledních 20 let?
Práce s lidmi je neustálý proces, jak se mění a zrychluje svět kolem nás, stejně se mění a vyvíjejí terapeutické přístupy a směry. Přichází stále něco nového, za celou svou profesní dráhu jsem se nepřestala učit a reflektovat svou práci pomocí supervize.
Co vás na vaší práci stále baví nebo inspiruje i po tolika letech?
Po tolika letech? Baví mě práce, která dává smysl, komunikace s lidmi. Inspirativní jsou pro mě moji klienti, tím jak je každý příběh jiný, a neustále se mi otevírají nové pohledy na svět.
Závěr a poselství
Co byste doporučila rodičům, kteří cítí, že jejich dítě „něco trápí“, ale nejsou si jisti, zda už je čas vyhledat odborníka?
Před řešením jakékoliv konfliktní výchovné situace udělat 3x hluboký nádech, 3x hluboký výdech, zklidnit emoce a vše řešit s klidnou hlavou. Vzít do ruky knihy Lidmily Pekařové (např. Jak žít a nezbláznit se), pustit si přednášky pana Haldy, poslechnout podcasty pana Studničky. Pokud ani potom nedostanou rodiče odpovědi na své otázky, je dobré nezávazná konzultace s odborníkem. Nemusí se jednat hned o terapii. Mohou se obrátit na svého pediatra, to je vždy klíčová osoba, odborníky v PPP nebo SVP a případně do sféry odborníků na dětskou duši.
Máte nějakou myšlenku nebo citát, který vás na vaší terapeutické cestě provází?
Mám v diáři nalepené dva citáty, ten první může na první pohled vypadat jako vtip, ale má velkou hloubku, k druhému není co dodat.
„Rodiče přišli do obchodu a řekli prodavačce: „Máme malou holčičku. Jsme celý den pryč a často i večer. Chtěli bychom něco, co by ji potěšilo, když je sama.“ Prodavačka řekla: „Je mi líto. My rodiče neprodáváme“ B. Ferrero
„Výchova je příklad a láska, nic víc.“ F.W.Fröbel
Zaujala vás Práce v hliněném poli® a další arteterapeutické techniky Jaroslavy Bendové? Více informací naleznete na stránkách Hliněné pole Chomutov. Informace o aktuálních workshopech a spoustu vzdělávacího obsahu naleznete na Instagramu Terapie hlínou.
Fotografie: Jaroslava Bendová a Zdeňka Bílková.
Zaujal vás tento rozhovor? Pak si přečtěte také rozhovor s aromaterapeutkou Kristýnou Rolincovou nebo příběh Lucie Kenderové, pro kterou je tvorba jako meditace.
