Helenku jsem poprvé potkala při přípravě výstavě výstavy Ženské závislosti II, která se konala v Letohrádku Ostrov v roce 2011. Od té doby jsme spolupracovaly na několika projektech – připravovala jsem například Helenčinu samostatnou výstavu v roce 2014 v Galerii Imperial v Karových Varech. O rok později jsme se setkaly u projektu Frauensache / Ženské v(j)ecy. Tato skupinová výstava proběhla nejprve v německém Umkirchu a následně v roce 2016 v Letohrádku Ostrov. Projekt v Ostrově byl poměrně rozsáhlý a nesl podtitul Současné ženské umění na Karlovarsku.
Tento rozhovor jsme „spáchaly“ u příležitosti Helenčiny aktuální výstavy Ve jménu nůžek v Galerii pod širým nebem v Kadani. Povídaly jsme si o koláži, která je její velkou vášní, ale i o mateřství, cestování a umění tvořit kdekoliv.
Koláž jako součást života, každodenní rituál
Co pro tebe znamená tvorba? Vím o tobě, že žiješ v přesvědčení „Není čas ztrácet čas“. Že tvoříš v každé volné chvíli, po večerech, když děti usnou, nebo třeba při jízdě vlakem. Je to pro tebe tvorba sebevyjádřením, nebo způsob, jak být v kontaktu sama se sebou? Nebo to ještě jinak?
Tvorba je vlastně taková přirozenost, ve své podstatě si nedovedu představit netvořit. A nemusí to být jen zhmotnění díla, často jde i o ten rozruch v hlavě, inspiraci, nápady, už to je tvoření. Takže je to nejspíš má podstata.
Ohledně času – je pravda, že s ním asi hospodařím více či lépe… Takže si dokáži na tvorbu najít čas prakticky „kdykoli“, třeba při cestě vlakem, autobusem, v kavárně, ve frontě. Ale rozhodně podléhám tomu, zda se mi tvořit chce, anebo zda „musím“ v rámci poptávek. Jednoznačně jsem organizovaná, takže si umím poručit a jít tvořit, nebo naopak, umět odložit vše ostatní a jít tvořit. Tvorbou se člověk vždy vyjadřuje… ale není to tak, že bych prvoplánově tvořila proto, abych se vyjádřila. Tvořím, protože jsem.
Účastníš se mnoha mezinárodních uměleckých výzev. Zaujal mě projekt Februllage, kde zúčastnění autoři musí každý den vytvořit jedno dílo. Jaké to je? Necítíš se pod tlakem, když každý den musíš denně dokončit jedno dílo?
Ano, občas si přiberu tyto radosti. Během covidu jsem se zabývala mezinárodními výzvami a mail artem prakticky na denní bázi. Nyní to není tak snadné, i přesto se ráda čas od času do některých projektů zapojuji. Projekt Februllage jsem letos dělala pátým rokem. A máš pravdu… kolem dvacátého dne v měsíci začnu klesat na mysli, že to vzdávám, že už na to nemám – ale vždy vytrvám a díla udělám. Ten projekt je vypisován k 15. lednu, takže se přiznávám, že chystám díla do zásoby. Letos jsem je měla hotové poměrně rychle…
Proč právě koláž?
Čím je pro tebe koláž tak fascinující? Proč ze všech tvůrčích technik, které ovládáš, dáváš v poslední době přednost koláži? A jak ses ke koláži dostala?
Začnu od konce… Koláž jsem snad poprvé v životě opravdu dělala na workshopu Jitky Kopejtkové. Byla to pro mě záhada a Jitka mi ji pomohla odkrýt. Od toho času jsem koláž intenzivně přidružila k ostatní tvorbě, kde jsem se možná už trochu vyčerpala – a to vzít do ruky nůžky, to byla pravá několikaletá vášeň. Nyní je to už prověřený vztah… Koláž je fascinující pro ty příběhy, co ona dokáže, co všechno si můžeš dovolit dát dohromady, jak to spolu komunikuje, – vrstvy, pohledy, průhledy, tajemství. Tolik možností a přístupů… je to prostě nekonečné dobrodružství a radost.
Je to těžké vytvořit koláž? Dá se to nějak naučit? Co bys poradila lidem, kteří by si chtěli koláž vyzkoušet?
Těžké není nic, stačí jen začít. Koláž sice nemá žádná pravidla, ale je určitě fajn mít nějaké povědomí o historii, vývoji koláže a existujících dílech – minimálně pro inspiraci a pro cesty, jak lze postupovat. Naučit se dá také vlastně skoro všechno… ale ne každý k tomu musí mít vztah, ne každý do díla dokáže vložit to „něco“. Rozhodně však koláž není omezena uměleckým vzděláním, je v ní mnohem víc.
Abych se přiznala, moc současných českých tvůrců koláží neznám. Vybavují se mi jen významná jména minulosti: Běla Kolářová, Jiří Kolář či Vladislav Novák. Je v České republice kromě tebe ještě někdo další, kdo se věnuje koláži? Je v zahraničí situace jiná? Můžeš zmínit české autory koláže a světové, kteří tě inspirují.
Tohle je skoro na přednášku… takže to shrnu. Koláž má nesmírnou tradici od počátku minulého století, dělala ji spousta umělců, literátů, architektů, fotografů a dalších mezioborových umělců. Další boom přišel díky hnutí Fluxus a koláž je dodnes velmi živé medium. V zahraničí možná ještě více, jsou země, jako Španělsko, Polsko, kde se dokonce koláž studuje na vysokých školách. Tvůrců je nepřeberně. Osobně nemohu říci, že by mě někdo přímo inspiroval, ale některé autory mám nesmírně ráda a jejich tvorba mě nesmírně baví. Výkladní skříň koláže je rozhodně Instagram, kde je silná komunita a je mi ctí, že do ní mohu patřit.
Jakou roli ve tvých kolážích hraje slovo, text, písmo? Inspiruje tě lettrismus?
Kdybych šla v mládí studovat ještě dál, vybrala bych si písmo – typografii. Mám pro něj obzvláštní slabost. Baví mě samotný znak písma a to, co se s ním dá provádět, a další, co mě baví, jsou slova. Lettrismus je fúze, umělecká modifikace písma, co vše lze s písmem provádět, bez nutné čitelnosti textu. Písmena jsou pro mě jako obrazy nebo sochy. U koláže se dá s písmem pracovat na desítky způsobů… V mých kolážích hraje písmeno či text velmi silnou roli – ať již formou výkřiků, sdělení, satiry, abstraktní kompozice či básně.
Mateřství a tvorba
Moje obligátní otázka: Jak to všechno zvládáš s dvěma dětmi za zády? Máš nějaký tajný fígl nebo recept?
Nevím, to jsem já. Každý nějak fungujeme, jsme nějak nastavení. Fungujeme dobře jako organismus. Děti mě vždy nechávaly tvořit a nikdy mi „nepřekážely“. Podporu mám i u partnera, rodiny, okolí. Všechno prostě jede… jde o jistý druh nesobectví a sobectví zároveň. Umět si uvědomit, že teď tvořit nebudeš, protože jsou důležitější lidé a záležitosti kolem tebe, a nezlobit se na sebe a situaci. A naopak – teď se prostě musí tvořit, všichni ostatní to musíte akceptovat, a nevyčítat si / mi to. Vlastně je to hodně o přijímání věcí, tak jak jsou, přirozeně. A také je to jednoznačně dar. Myslím, že u nás doma dokáže být každý na své planetě s tím, co teď dělá, a všichni ho to tam nechají dělat. Umíme to všichni čtyři – jeden si tvoří, druhý si tvoří, třetí si tvoří, čtvrtý si čte. Všichni jsou spokojeni.
Proměnila se ti tvorba s příchodem dětí? Například tematicky, formátem nebo technikou? Máš pocit, že se nějak změnila nálada tvých děl?
Ano, určitě. Rozhodně jsem přestala dělat hodně temná témata – smrt, lebky apod. Přišlo mi to jako rouhání a trvá to dodnes. Nemám právo tvořit nic nešťastného. Jinak se nic zásadního nezměnilo… stále tvořím, to je důležité. A ne, nezačala jsem dělat nic sladkého a líbivého… to mi pořád nejde.
Vím o tobě, že už od malička taháš děti všude možně po výstavách. Já se snažím také, ale oproti tobě jsem žabař… Proč je to pro tebe tak důležité?
Ono to není tak, že bych to dělala pro děti. Já to dělám pro sebe, mě to baví. Na děti u toho nemyslím, ony jdou se mnou, protože nemají na výběr. Pravda je, že s nimi chodím ráda a myslím si, že ony také ještě pořád chodí rády… Rozhodně přijde zlom, kdy už nebudou muset chodit tam, kam jdu já, protože vyrostou, tak prostě řeknou, že je to nebaví a nepůjdou. Ale mají to vložené jako šém, viděly výstav apod. jako málokdo. Já je tam nic neučím, odnesou si, co samy chtějí. Opravdu je tam neberu kvůli nim. Nicméně, možná to jednou ocení, docení a třeba i využijí… Co je pro mě ale důležité, že můžeme a chceme být spolu. To je fajn, ať bychom dělali cokoliv.
Připravuješ svým dětem doma nějaké tvůrčí aktivity? Zvládáš do svých všech aktivit ještě vymýšlet kreativní aktivity pro své děti? Já se přiznám, že je to občas pro mě hrozně náročné. Možná je to i věkem dětí.
Rozhodně ne, když byly menší, tak jsem občas něco vymyslela, ale P. nikdy moc nespolupracoval, F. sice ano, ale naše děti jsou obě tvůrčí a vymýšlejí si vše samy. Mají dovoleno doma tvořit, takže si tvoří – dělají loutky, oblečky, sochy, filmy, mohou si udělat samostatně linoryt – vše si obstarají včetně tisku. Prostě jsme dostali všichni dar. Pravda je, že jsem s nimi dělala občas náročnější věci – mramorování papíru, malování ohněm, ploškovou animaci, šití na stroji, ten zmíněný linoryt, monotyp… Ale jinak je k tvorbě cíleně nevedu, pracují sami. Mám přítelkyně, které se dětem intenzivně v tvorbě věnují a vidím, že to ty děti třebas až tolik nebaví. Navíc naše děti nemají moc rády, když jim někdo říká, co mají dělat, takže je to na nich… a když je to baví, tak je to skvělé! Výhoda rozhodně je, že máme doma hodně materiálů a nástrojů.
Umění, které cestuje světem
Vím o tobě, že se zapojuješ do mnoha mezinárodních uměleckých výzev. Zmínily jsme již projekt Februllage, povíš mi o dalších tvých mezinárodních projektech?
Ráda spolupracuji s Berlin collage collective, Parisien collage collective, Mini collage collective, Fantazía collage collective adt. A také s některými lidmi od koláží, tam jsou to třeba osobní výzvy a mail art. Je velmi milé vytvářet díla a nechat je cestovat po světě, a také se smířit s tím, že už je nikdy nebudete mít zpátky – to je zase osobní výzva. Člověk se na sebe pak tolik nefixuje, je to pomíjivé… a vždy je velká radost, pokud vaše tvorba někde chvilku zazáří.
Velmi mě zaujalo spojení koláže a street artu. Já si pod street artem představím graffiti. Potkat koláž někde po městě nebo v přírodě by mě nenapadlo…
Koláž je také součástí street artu, vlastně vše, co má nějakou uměleckou hodnotu či výpověď a válí se to někde v ulicích… Od koláže přeskočíme k asambláži, která se často v kombinuje s koláží. Aktuálně beru na cesty edici Februllage 2025 a když mám možnost, dílo v místě zanechám. A říkám si, že tam buď zůstane, nebo si ho někdo vezme. I s tím jsem se musela smířit. S tou pomíjivostí. Dalším modelem jsou samolepky – ty vídáme na ulicích často, v mnoha zemích suplují koláže a jsou hodnotnou street artovou entitou. Třeba v Bukurešti je festival koláže a samolepky tam mají své jednoznačné místo. A jak říká Jitka Kopejtková, dnešní galerie je ulice. Má pravdu.
Kam se teď chystá Helena Čubová? Co máš v plánu? Na zbytek prázdnin…do konce roku…
V září budu zahlcena workshopy koláží – v Jičíně, v Karlových Varech, v Praze, v Liberci… to bude asi výživné. Jinak aktuálně pracuji na třech knihách, takže jsem v nich hodně ponořena a s láskou spolupracuji s mými oblíbenými lidmi od hudby. Cíleně úplně nechystám nic. Ale ono se určitě něco vyjeví… Ve své podstatě nejsem moc „plánovač“, jsem dílo okamžiku. Dokáži se v něm rozhodnout a konat. Pak je z toho zážitek, dílo, cesta… a co je na tom nejdůležitější – že to vždy opravdu vznikne. Nevím, čemu dám ještě všemu život… ale největší plán je mít zdravou, silnou a veselou rodinu. A to je teprve dřina!
Helena Čubová sama sebe označuje za „dělníka umění“ a její tvorba je pestrá stejně jako její život – od deníků přes fotografii až po kresbu, malby, grafické techniky (suchá jehla, linoryt), grafický design (návrhy plakátů, obalů hudebních aj.). Více o Helence se dočtete na jejím webu hecubadesign.cz.
Rozhovor doplňují koláže Heleny Čubové a fotografie Lukáše Hamáčka.
Výstavu Ve jménu nůžek koláží Heleny Čubové můžete navštívit až do 25. srpna 2025 na Studentském náměstí v Kadani v Galerii po širým nebem, jejíž výstavní program spadá pod Galerii Josefa Lieslera.
