Nevím, jestli existuje Bůh nebo snad něco jiného, co nás překračuje a co všechno řídí. Při pohledu na ní, když jí držím v náručí, se nemohu ubránit myšlence, že tohle prostě nemůže být pouhá náhoda.

Před rokem jsem cítila, že jedu z posledního. Že nestíhám nic a nic vlastně nedělám pořádně. Kupily se mi zakázky, čekací doba byla měsíc a půl. A do toho to začínalo být s Maruškou čím dál tím náročnější. Měla jsem pocit, že to nezvládám. Že jsem si zkrátka toho zase naložila až moc. A absolutně jsem netušila, jak z toho zamotaného kruhu ven. A v tom to přišlo. Dvě čárky na testu.

Byla jsem v šoku. A celkem se mi podařilo udělat šok téměř všem mým blízkým.

Jakoby ten někdo říkal a u toho se smál: „Myslíš, že toho máš hodně? Ha! Tak to si jenom myslíš!“

Trvalo mi asi týden, než jsem se z toho šoku vzpamatovala a než jsem si uvědomila, že to, co se děje, je naprosto správně a že to jen tak vypadá, že načasování je špatné, ale přitom je naprosto geniální.

„Už nikdy nebudeš sama.“, řekla mi do telefonu kamarádka, když jsem byla v nemocnici těsně před porodem Marušky. Celý život jsem cosi hledala a cítila se neúplná. A, když se narodila Mary, tak najednou zaplnila tu obrovskou díru. Ona je ta část mě, kterou jsem v sobě vždycky potlačovala a upozaďovala. Má přesně ty vlastnosti, které jsem vědomě i nevědomě odmítala. Není jiná než já. Je mnou. Je mou alternativou.

Když přišla na svět Anna, milovala jsem jí úplně okamžitě. Uvolněná, klidná, spokojená. Naprosto neuvěřitelné miminko, které brečí jen ve třech případech – má hlad, potřebuje přebalit, nebo nechce být sama. Ona je tím, kým jsem si vždy přála být, a kým nikdy nebudu. Ona nedoplňuje mě, ale zaplnila díru v naší rodině. Cítím, že s ní jsme konečně kompletní.

Život asi nejde jen tak naplánovat. On si to totiž udělá sám po svém. A tak je to vlastně úplně nejlepší.