Láska na první pohled?

Kdy jste zamilovaly do svého miminka?

Je půl osmé večer a já už jsem dva dny nejedla a nespala. Dáváš si na čas, holka!

Vždyť jsi měla být venku už ráno. Ale, že nám spolu bylo těch devět měsíců dobře, viď? Asi proto se Ti nechtělo ven dřív. Asi proto jsem Tě dřív ven nechtěla pustit.

„Vždyť není tak ošklivá.“

To je má první věta, když je po čtyřiceti hodinách konečně venku a položí mi ji na prsa.

Takový trochu mimozemšťan. Je trochu fialová, lehce zmuchlaná, zvláštně voní, ale vůbec nevypadá ošklivá, to je pravda.

„Máte zdravou holčičku.“

Slyším opodál a pak mi ji hned berou, váží a sleduji, že se něco děje. Bylo to dlouhé nejen pro mě, ale i pro NÍ. Má nějak málo kyslíku v krvi. Nechají JÍ ještě chvíli vedle mě v té průhledné postýlce na kolečkách. Koukám na NÍ a ONA na mě.

Přísahám, že fakt koukala! Mám ten okamžik vyfocený v hlavě. Jak je to možné, to fakt netuším, protože novorozenec neumí zaostřit zrak na jedno místo a už vůbec ne koukat se upřeně do očí.

Vezou mě na pokoj, ale JÍ si nechají na pozorování. Mám dost, chci spát.

Ve dvě ráno přijde sestra a předává mi ty necelé tři kila lásky a začíná mi vysvětlovat kojení, přebalování atd. a já musím něco podepsat, že to tedy vím a ovládám. Nevím nic, ani jak JÍ vzít správně do rukou. Spinká.

A já také.

Je to miminko. Moje miminko. Holčička. Maruška. Musí to jíst, snad to půjde, je malinkatá. Musí to být v teple. Musí být u mě.

To je tak jediné, co vím.

A kdy jsem se do NÍ zamilovala? Určitě ne na první pohled, určitě ne, při tom očním kontaktu, který tam fakt byl, přísahám! Někdy později. Postupně. Někdy během těch prvních šesti týdnů.