Mlíko na mozku

Začalo to před pár dny. A bylo to nejprve nenápadné. Na ohni opékáme starší chleba a já si za boha nemůžu vzpomenout, jak se tomu nadává.
A pak ze mě vypadne: „palačinky“.

Dnes jsem se pokoušela dostat do vchodu. A klíče mi nepasovaly do zámku. Hmm, proč asi, když se snažím dostat do jiného vchodu.

V psané komunikaci to ještě jde, člověk má spoustu času si to promyslet. Při hledání některých odborných termitů by ale možná bylo rychlejší hledat v papírovém tisícistránkovém slovníku cizích slov než ve své vlastní hlavě.

Nejtěžší je ale živá komunikace, face to face. To fakt nedávám. Prostě mi to slovo nevleze na jazyk. Takže to opisuji. Jenže to je ještě horší, protože k opsání jednoho slova potřebuji několik dalších slov a z nich si třeba zase na další nevzpomenu a jsem, no, vy víte kde… Můj protějšek, ač celkem tolerantní a chápavý k mé, pevně doufám, jen dočasné indispozici, po čase ztrácí trpělivost a snaží se mi doplňovat věty, když se nemůžu vymáčknout. A když se náhodou dostanu do komunikace s někým cizím, tak úplně znervózním a mluvím jak po lobotomii.

Na jednu stranu jsem se na tu částečnou debilitu těšila. Je to totiž naprosto přirozené, že mozek maminky se soustředí na ty důležitější věci. Ač se nám to nezdá a všímáme si spíše svých nedostatků, tak nám naopak sílí jiné schopnosti. Třeba schopnost empatie. Chlap uslyší pláč, my slyšíme, že má dítě hlad, že chce pochovat nebo, že ho bolí bříško.

Vzrůstá také odolnost zvládat stres. Nenechat se rozhodit je asi to nejdůležitější. Přiznám se, že ač jsem vůči stresu odolnější a mnohem více si teď uvědomuji své emoce a jejich hranice od „jsem ok“ až po „zuřím“, tak s Maruškou a jejími hysterickými záchvaty, které se opakují několikrát denně kvůli drobnostem, to jde fakt těžko nevybuchnout.

Nemyslím si ale, že ten stav, který se popisuje jako „mlíko na mozku“ nebo „vykojený mozek“ musí nutně souviset s kojením. Podle mě to může zažívat i žena, která nekojí a je na své miminko plně soustředěná a napojená.