Zázrak je, že žije

Posledních pár dní přemýšlím nad všemi těmi možnými dětskými úrazy. A v tom zamyšlení nabývám pocit, že je až neuvěřitelné, kolik denně Maruška nebo jiné podobně staré batole přežije situací, kdy si může fakt dost ublížit.

Máme oči na stopkách, jsme připravení na možné kolizní situace. Jenže na některé situace se zkrátka připravit nelze a to dítě, tedy aspoň to naše, je tak strašně moc rychlé, že máme co dělat zareagovat, abychom zabránili nějakému úrazu. Půl roku bez jediné modřinky a najednou během dvou dnů pět pádů na hlavičku. Doma i venku. Pláč. Stres. Strach. Otřes mozku? Mají tu hlavičku gumovou, ale stejně při každém pádu přemýšlíte, jestli si náhodou neublížila více, než je na první pohled vidět. A pak jí chodím kontrolovat každých pět minut, jestli dýchá, když spinká. NA PALICI. Ten strach…

A to mě vedlo k tomu položit si otázku, co je vlastně nejhorší na tom, být rodič? Všude se dočteme, jak je to strašně skvělé, mít dítě, a ono samozřejmě je…ale…

Když přejdete záležitosti, které pouze narušily váš ŽIVOTNÍ STANDARD (méně času na sebe, na partnera, na své koníčky atd…), jenž panoval před příchodem potomka, zbyde vám většinou jediná odpověď.

Tou nejhorší věcí na tom, být rodič, je neustálý STRACH.

Začíná to tou fazolí, kterou vidíme na prvním ultrazvuku, a pak už to nikdy neskončí, jen se mění kulisy…

A TO JE FAKT DĚSIVÉ!!!

Hned po porodu, i když po dost těžkém, jsem si říkala, že tento pocit, nosit v sobě nový život a pak ho chovat a mazlit v náručí, chci ještě jednou zažít. Že je to něco tak úžasného, že to stojí za tu veškerou bolest a vše kolem toho.

Jo, super. Ale v porodnici mi návod na toho mého ďábla nedali. Něco mi říkali, ale bylo půl třetí ráno a já rodila dva dny…Tak si z toho moc nepamatuju… něco vo KOZE (to bylo asi podstatný, jak se pak ukázalo), a něco vo VOZE (a to už si fakt z poporodního deliria, kdy jsem dva dny nejedla a nespala, kromě jiného tedy, zcela nevybavuji).

Zajímalo by mě, když má někdo druhé dítě, tak se ten strach rozředí nebo násobí? Je vůbec nějaká maximální hodnota strachu, kterou jsme schopní unést? A proč nejvyšší cit, láska, vede k tak negativní emoci, jako je strach?