Občas se stane, že domluvený autor odřekne výstavu. Pro mě to byla obrovská příležitost zasáhnout do výstavního programu Galerie Josefa Lieslera a oslovit autorku, kterou jsem sledovala již delší dobu na sociálních sítích. A strašně mě to bavilo. Proč? Protože v kontextu témat, které současné umění často řeší, působí její tvorba naprosto osvěžujícím dojmem.
Simona Vojtěšková nabízí divákovi krásu, lehkost a pozitivní energii. Její malby nejsou jen vizuálně příjemné, ale také otevírají prostor k vlastnímu prožívání. Můžeme hledat příběhy a významy, nebo se jen nechat unášet barvou a gestem.
Následující text vznikl jako kurátorský text k výstavě Šepoty květů v Galerii Josefa Lieslera. Zveřejňuji jej zde pro vás i pro sebe – jako archiv i připomínku výstavy.
Výstava Simony Vojtěškové vás zde do světa, kde se příroda, barvy a vzpomínky prolínají s osobní imaginací. Na jejích plátnech se objevují květiny – ale ne jako botanicky přesné záznamy. Jsou abstrahované, zjednodušené, někdy jen naznačené barevným flekem. A přesto je stále poznáme.
V tom lze spatřit paralelu s fenomenologickou redukcí: autorka odkládá vše nadbytečné, aby zůstalo to podstatné. Skvrna, která je stále květinou. Barva, která nese esenci tvaru. Tento proces redukce však nikdy neznamená ochuzení – naopak otevírá cestu k intenzivnímu prožitku, k obrazu, který působí přímo na naše vnímání.
Vojtěšková tím navazuje na tradici moderních malířů, kteří byli fascinováni dětským výtvarným projevem. V dětské malbě, stejně jako v její vlastní, nacházíme neokázalou radost, hravost a odvahu opustit popisnost ve prospěch čistého gesta. Její práce se pohybuje na pomezí abstraktního expresionismu a naivního umění, ale rozhodně ji charakterizuje vytříbený cit pro barvu: pro harmonii i kontrast, pro vztahy odstínů, které se setkávají vedle sebe na plátně, pro celkovou náladu a atmosféru obrazu. V práci s barvou je skutečně výjimečná.
Proces autorčiny tvorby je intuitivní. K plátnu přistupuje s nápadem, ale pak se nechává pohltit samotným procesem. Někdy stačí pár rychlých tahů, jindy nad jedním detailem stráví celé hodiny. Maluje ve vrstvách – s připravenou podmalbou, kterou však může v dalším průběhu překrýt, přetvořit, nebo posunout do popředí. Tím její obrazy získávají hloubku i jistou dynamiku proměny.
Na první pohled působí obrazy Simony Vojtěškové jako barevně sladěné a vizuálně příjemné kompozice. Ale právě pod touto barevnou harmonií se skrývá napětí: někde mezi konkrétním a obecným, mezi květinou a flekem, mezi známým a nepojmenovatelným. To, co se zpočátku jeví jako „krásný obraz“, se postupně proměňuje v prostor pro kontemplaci, pro hledání významu a prožívané zkušenosti.
Má krása v současném umění své místo? Může být obraz „jen“ krásný? Podle mě ano, a je to vlastně velmi osvěžující: v době, kdy se od umění často očekává, že bude vyjadřovat zásadní společenské či existenciální otázky, může být krása vlastně radikálním gestem.
Obrazy Simony Vojtěškové dávají divákovi svobodu. Obraz může, ale nemusí být pouhým předmětem k pohledu – můžeme jej chápat jako prostor, kde se setkává divákovo vnímání s malířským gestem. To, co se zpočátku jeví jako dekorativní motiv, se postupně proměňuje v místo tiché rezonance – mezi tím, co je viditelné, a tím, co zůstává nepojmenované. A právě v této otevřenosti tkví síla autorčiny tvorby.
Výstava Simony Vojtěškové Šepoty květů je k vidění v Galerii Josefa Lieslera v Kadani do 2. 11. 2025.
Fotografie z vernisáže: Jiří Hub. Celé album naleznete zde.
Zaujala vás tvorba Simony Vojtěškové? Přečtěte si inspirativní rozhovor autorkou.
