Její obrazy jsou jako zahrady, které postupně vyrůstají z plátna skrze její intuici. Simona Vojtěšková nemaluje květiny, které byste našli v herbáři. Naopak – mnohem častěji se v jejích obrazech objevují zredukované tvary, barevné skvrny v zářivých tónech, kde však esence květu zůstává. Z jejich lehkosti a svobody cítíme, že pro autorku je malování nejen vizuálním zážitkem, ale i cestou k sobě. O intuici, odvaze tvořit i o tom, proč může být krása v umění radikálním gestem, jsme si povídaly v rozhovoru, který vznikl u příležitosti její výstavy Šepoty květů v Galerii Josefa Lieslera v Kadani.
Začátky a velké změny
Vystudovala jsi politologii, pracovala v marketingu… a pak přišla malba. Co byl ten moment, kdy sis řekla: „Teď je čas zkusit něco jiného“?
Kreativní jsem byla vždycky. Už na základní škole mě výtvarka bavila nejvíc a díky tomu, že náš učitel byl akademický malíř, jsme hodně dělali třeba linoryt nebo abstrakci. Na gymnáziu jsem sice pokukovala po uměleckých oborech, ale nakonec jsem šla na politologii, protože jsem kolem sebe neměla žádné vzory, které by mě navedly jinam. I tam jsem si ale našla cestu ke kreativitě – studovala jsem politický marketing a po škole pracovala v PR a marketingu, kde jsem byla v kontaktu s grafikou a vizuální tvorbou. Ten opravdový zlom přišel až na mateřské dovolené. Po roce doma s prvním dítětem jsem hledala způsob, jak propojit kreativitu s touhu podnikat. Tehdy jsem s manželem začala tvořit betonové obrazy pod značkou Litone.
Ten úplně první betonový obraz byl pro nás oba obrovský aha moment. Najednou jsme si uvědomili, že nikdo nic podobného netvoří, a připadalo nám to strašně jedinečné. Okamžitě jsme rozjeli sociální sítě a webové stránky – a překvapilo nás, jak rychle se obrazy začaly prodávat.
Po nějaké době jsme u betonových obrazů začali pracovat i s barvou. Já jsem si k tomu sama zkoušela akvarely, pak akryl, a tak nějak přirozeně jsem vedle betonové tvorby začala malovat i na plátna. Bylo to hodně organické – ani jsem to neplánovala, ale postupně se z toho stala moje vlastní sólová cesta.
Jaké to bylo opustit zaběhnutou profesní dráhu a vydat se do neznáma?
Přechod pro mě byl překvapivě snadný. Všechno se odehrávalo během rodičovské dovolené, takže jsem nemusela opouštět žádnou jistou práci ani dávat výpověď. Podle mě je to ideální období na zkoušení nových věcí. Naplno se to rozjelo až ve chvíli, kdy dcera nastoupila do školky a já se rozhodla nevrátit do původního zaměstnání. V tu chvíli mě totiž malba a umělecká tvorba dokázaly živit už natolik, že bylo jasné, kudy se vydám. Z jedné strany to pro mě určitě byl krok do neznáma, protože jsem nevystudovala uměleckou školu a neměla jsem žádné kontakty. Neznala jsem umělce, kurátory, sběratele ani lidi, kteří originální obrazy kupují. Byla jsem v tom úplně sama. Až postupně – po několika výstavách a díky sociálním sítím – jsem se dostala k dalším umělcům a zjistila, že nejsem v ničem ‚pozadu‘. I lidé, kteří obor vystudovali, často nemají žádné jistoty. Nikdo nemá stoprocentní záruku, že bude vystavovat, prodávat nebo že se prosadí. To pro mě bylo osvobozující.
Měla jsi někdy pochybnosti nebo strach?
Myslím, že mou výhodou je právě to, že jsem nevystudovala uměleckou školu a nepocházím z té „bubliny“. Neměla jsem kolem sebe spolužáky-umělce ani žádné kurátory, takže jsem nikdy necítila, že bych se měla stydět za svou tvorbu nebo že bych měla moc přemýšlet, jestli je dostatečně hodnotná. Neměla jsem ten blok, který někdy vzniká, když se člověk porovnává s ostatními. Prostě jsem malovala a ukazovala svoje věci na sociálních sítích bez pocitu, že dělám něco špatně. To mi dalo obrovskou svobodu. Jediné, co jsem musela vyloženě překonávat, bylo vystupování na kameře – natáčet videa a mluvit přímo k publiku na sociálních sítích. To je pro mě nepříjemné dodnes. Ale pokud jde o samotnou tvorbu, tam jsem nikdy strach ani pochybnosti necítila.
Rodina a tvorba
Máš dvě děti, vlastní ateliér i galerii, kde pořádáš výstavy i jiným umělcům. Jak vypadá tvůj běžný den a jak se ti daří spojit práci s péčí o rodinu?
Během rodičovské dovolené se moje práce vždycky přirozeně rozprostřela do celého dne. Většinou jsem zvládla malovat dvě, maximálně čtyři až šest hodin denně. Tvorba s dětmi ale nebyla nijak složitá – často si se mnou sedly do ateliéru a malovaly si svoje projekty, a protože jsou dvě, krásně se spolu zabaví. Velkou oporu mám i v manželovi, který si po práci vždycky přebíral děti, takže já jsem měla prostor tvořit hlavně večer nebo o víkendech. Od roku 2025, kdy chodí do školky už i mladší dítě, mám dopoledne víceméně volná, takže se můžu soustředit čistě na malování, balení obrazů a vyřizování objednávek. Galerie SENO atelier je navíc přímo u našeho domu ve Velkých Pavlovicích, takže návštěvníci mohou kdykoliv zazvonit, nebo se domluvit předem a já jim ráda otevřu. Vnímám to jako obrovskou výhodu – můžu být doma, věnovat se dětem a zároveň tvořit. To propojení rodinného života a umělecké práce je pro mě velmi přirozené a naplňující – a opravdu si neumím představit, že bych se někdy vracela do kanceláře.
Vidím v tvých obrazech inspiraci dětskou spontánní kresbou. Zasahují někdy tvé děti do tvých maleb?
Většinu své dosavadní umělecké kariéry jsem strávila na mateřské dovolené, takže život s dětmi se do mé tvorby přirozeně promítá. Mnoho obrazů vznikalo v době, kdy byly děti se mnou, hrály si poblíž, nebo jsem měla jedno z nich v nosítku a přitom malovala. Ten vliv je tam prostě zakořeněný.
Protože maluju především květinové motivy, velkou inspirací jsou pro mě právě zahrádky, kolem kterých často chodím s dětmi. Tyhle pomalé procházky s kočárkem mě naučily víc se dívat kolem sebe – všímat si detailů, barev, světla a proměn přírody. To zpomalení, které mateřství přináší, se pro mě stalo hlavním zdrojem inspirace. Myslím, že kdybych děti neměla, tak bych takhle nemalovala – nebo bych dost možná nemalovala vůbec.
A jestli děti do mé tvorby zasahují? Ano, samozřejmě. V mnoha obrazech se v podmalbě skrývá čára pastelkou nebo tah štětcem, který jsem nestihla zastavit. Ale vůbec mi to nevadí. Naopak, je to přirozená součást mého procesu. Děti mají v ateliéru svůj vlastní pracovní stůl hned vedle mého, takže když maluju já, často malují i ony. Je to takový náš společný prostor k tvoření, kde se hranice mezi mou a jejich tvorbou někdy úplně rozplynou.
Inspirace a proces
Popíšeš nám prosím, jak vlastně tvoje obrazy vznikají?
Každý můj obraz začíná růžovou podmalbou – bez ohledu na to, jestli maluju na plátno, papír nebo sololitovou desku. Růžová je pro mě jistota, která mi dává klid při práci. Vím, že když ji položím jako základ, nemusím se už stresovat tím, jestli někde pak zůstane bílé místo, což nemám ráda. A naopak – baví mě, jak prosvítá z pozadí, vytváří takovou vnitřní energii obrazu.
Po této první vrstvě následuje fáze, kterou bych nazvala čistou spontánností. V tu chvíli si vědomě zakazuju přemýšlet nad tím, co přesně chci namalovat nebo kam obraz směřuje. Pokud bych začala příliš brzy plánovat, ztratila by se ta lehkost a přirozenost, kterou v obrazech hledám. Chci, aby moje květinové krajiny a louky působily divoce, svobodně a opravdově – aby vznikaly z momentu, ne z rozvahy.
V této fázi často experimentuju – střídám tenké i široké štětce, kombinuju teplé a studené tóny, někdy používám písek nebo jiné struktury. Podmalbu se snažím vytvořit maximálně ve třech sezeních. A jakmile cítím, že je hotovo, že jsem z toho procesu „nasycená“, nastane ten okamžik, kdy si řeknu: teď už můžu opravdu malovat.
Když mám hotovou podmalbu, začíná ta část, kdy se z abstrakce postupně rodí květinová louka. Někdy mám náladu malovat konkrétnější květy, jindy chci být naopak rychlejší a svobodnější – tehdy sáhnu po sprejích, přidám víc vody, nechám barvy téct. Vznikají šmouhy, cákance, nečekané propojení barev – všechno, co vytváří pocit pohybu a živosti. Jindy mám chuť zpomalit a soustředím se na jednotlivé květy, jejich tvary a vztahy mezi nimi.
Často mě inspiruje konkrétní barevná kombinace, kterou zahlédnu třeba venku, nebo květina, která mě zaujme svou strukturou či barvou. Využívám přitom tu spontánní podmalbu jako pozadí, které samo nabízí prostorovou hloubku – připomíná přirozenou houšť, kde se mezi trávami objevují květy.
Začnu v té abstraktní vrstvě hledat pravidelnosti. Když uvidím několik podobných modrých tahů, proměním je ve stonky. Z červených skvrn vzniknou květy. A tímhle hledáním – tím, že naslouchám tomu, co už na plátně je – se postupně rodí louka. Díky tomu, že jsem při podmalbě nepřemýšlela nad výsledkem, zůstává kompozice přirozeně rozvolněná. Květy nejsou rozmístěné pravidelně, někdy se dokonce vznášejí na obloze, jako by poletovaly ve větru.
Nad celkovou kompozicí obrazu začínám přemýšlet až úplně na závěr. Teprve když mám pocit, že se louka „zrodila“, zpomalím, odstoupím od plátna a začnu vnímat, jak na mě celek působí. V té chvíli se zaměřuji na vztahy mezi barvami, na to, kde má být prostor otevřenější, kde naopak potřebuje větší hloubku nebo klid.
Právě tehdy přidávám poslední detaily – výraznější květy, jemné linie, někdy i nejživější akcenty, které celý obraz propojí a uzavřou. Dívám se, jestli je nebe vzdušné, květiny působí přirozeně a celek „dýchá“. Nejde ani tak o to, aby obraz dával logický smysl, ale spíš o to, aby nic nerušilo, aby to oku i duši jednoduše lahodilo. Když tenhle pocit mám, vím, že je hotovo.
Tvoje obrazy jsou plné barev, vrstev a jemných detailů. Někdy maluješ detaily hodiny a jindy něco někde záměrně necháš „nedodělaného“. Jak poznáš, že je obraz hotový? Že už tam nic nechybí ani nepřebývá?
Tohle je asi jedna z nejtěžších otázek, protože moment, kdy je obraz „hotový“, se vlastně nedá přesně určit. Myslím, že kdyby ke stejnému obrazu přistoupil někdo jiný, viděl by ho úplně jinak – možná by měl potřebu ještě přidat detaily, nebo naopak ubrat. Pro mě je to ale čistě o pocitu.
Malování je pro mě proces, který mě vtahuje, a maluju tak dlouho, dokud cítím potřebu pokračovat. Dokud mám chuť tu louku dál rozvíjet, vrstvit, hledat v ní nové tvary. A pak najednou přijde moment, kdy ten pocit zmizí – kdy jsem zkrátka „nasycená“. V tu chvíli vím, že obraz je hotový. Často na něm zůstanou části, které vypadají nedodělaně nebo trochu „rozbité“. Jsou tam tahy, které jsem nechala být od podmalby, nebo místa, kde jsem se záměrně nezastavila. Ale právě to k mým obrazům už tak nějak patří.
A když mám ten vnitřní pocit naplnění, že už to celé drží pohromadě, že mi to vizuálně i emocionálně „sedí“, vím, že kdybych přidala jedinou čárku navíc, něco bych tím pokazila. Je to zvláštní, ale ten moment poznám vždycky. A vlastně to tak bylo od samého začátku – není to otázka zkušenosti nebo počtu obrazů, spíš jakéhosi instinktivního citu, který mě při malování vede.
Nedávno jsi zmínila, že jsi narazila na jednu malířku, která tvé obrazy kopíruje. Jaký v tobě vyvolalo pocit? Bereš to jako poctu, že se někdo pokouší tvou tvorbu napodobovat, nebo to spíše v tobě vyvolá hněv?
Tuhle zkušenost jsem si vlastně prožila už dřív – ještě v době, kdy jsme s manželem tvořili betonové obrazy. Tehdy se objevili lidé, kteří naši tvorbu začali kopírovat. Byli to často výrobci betonových doplňků nebo sošek, kteří k tomu najednou „přihodili“ i obrazy velmi podobné těm našim.
Zpočátku to ve mně vyvolávalo silné emoce – hněv, frustraci, i zvláštní druh zklamání. Měla jsem potřebu ty lidi sledovat, kontrolovat, co dělají, porovnávat. Ale postupem času jsem si uvědomila, že to nemá smysl. Že lidé, kteří umění opravdu vnímají, poznají rozdíl. Že originalitu prostě zkopírovat nejde. A také, že se vždycky projeví autenticita – v přístupu, v detailu, v energii obrazu.
A když jsem se po letech setkala s podobnou situací u své malby, ten proces se ve mně zopakoval, ale mnohem rychleji. Ty emoce se objevily znovu, ale odezněly v rámci několika hodin.
Dnes už to vnímám spíš jako potvrzení, že jdu správnou cestou. Když někoho inspirujete natolik, že se vás snaží napodobit, znamená to, že vaše práce má sílu. A to je nakonec vlastně ten největší kompliment, jaký může umělec dostat.
Jak moc tě ovlivňuje v tvé tvorbě místo, kde žiješ – Velké Pavlovice a jižní Morava?
To, že mě ovlivňuje místo, kde žiju – Velké Pavlovice a obecně jižní Morava – jsem si dlouho vůbec neuvědomovala. Až mi jednou jedna paní řekla, že moje obrazy vypadají jako typické jihomoravské zahrádky. Tehdy jsem se nad tím zastavila a došlo mi, že má vlastně pravdu.
V mých obrazech se často objevují narcisy, tulipány nebo v poslední době spousta kosatců – přesně ty květiny, které vídám kolem sebe. Když jdu s dětmi na procházku, často zpomalíme a já se dívám do zahrádek. Fascinuje mě jejich pestrost, kombinace barev, tvarů, někdy i ten trochu neuspořádaný, ale přirozený chaos.
Nejsem ten typ, který by prošel ulicí, aniž by vnímal, co má kdo kolem domu. Já jsem takový pozorovatel. Baví mě sledovat detaily, přemýšlet o nich, hledat, co mě zaujme, co mi přijde krásné, co bych třeba jednou chtěla přenést do svého života nebo do obrazu.
Jak začít s malbou
Sama vnímám, že člověk, aby tvořil, nepotřebuje mít talent. Ale, aby se z něj stal slavný umělec, musí tam být ještě něco více než skvěle zvládnutá technika. Co si myslíš o talentu? Jak moc je podle tebe důležitý?
Myslím si, že talent je určitá dispozice – něco, co nám může pomoci, aby nám šla konkrétní věc o něco snadněji než ostatním. Ale samotný talent podle mě nestačí. To, že ho člověk má, ještě vůbec neznamená, že se jím dokáže živit, nebo že se díky němu stane úspěšným. Aby se talent mohl projevit, musí se v určitém okamžiku života něco „sepnout“ – musí přijít moment, který člověka k té činnosti skutečně přivede.
Někdo ten moment nikdy nenajde a úplně mine to, v čem by mohl být dobrý. A někdo naopak na svou věc narazí a všechno si najednou „sedne“. Myslím, že právě tehdy se ukáže, v čem ten opravdový talent spočívá – v radosti z tvorby, v citu pro tu danou věc, ale hlavně ve vytrvalosti a konzistenci. Protože když člověk něco dělá dlouhodobě, s nadšením a odhodláním, přirozeně se zlepšuje a posouvá.
Takže podle mě je klíčové najít to svoje a pak v tom vytrvat. A pokud se všechny tyto věci – talent, zaujetí, vytrvalost – spojí dohromady, může z toho vzniknout něco výjimečného.
Co bys poradila ženě, která sní o tom, že začne tvořit, ale zatím se neodhodlala?
Jednoduše – prostě začněte. Není třeba čekat na ideální podmínky, profesionální ateliér ani drahé vybavení. Začít se dá s tím, co máte právě teď k dispozici – doma na stole, s několika barvami, papírem nebo obyčejnou tužkou. Nemusíte čekat na pondělí, nový rok ani jiný zvláštní okamžik.
Nemá smysl čekat, až si uděláte kurz, až se s někým seznámíte, nebo až přijde „správný čas“. Ty dokonalé okolnosti totiž nikdy nepřijdou samy – člověk si je musí vytvořit tím, že prostě začne. Všechno ostatní se pak vyvíjí přirozeně.
Často mi lidé píšou, že by rádi tvořili nebo se uměním živili, ale chybí jim motivace a nedokážou být konzistentní. A já si myslím, že pokud někdo potřebuje neustálé vnější pobídky, možná to jednoduše není ta jeho cesta. Když je v člověku skutečná vášeň, tvoří, i když na to nemá čas, prostor nebo ideální podmínky. Ta potřeba vychází zevnitř, není třeba se do ní nutit.
Moje rada tedy zní: zkuste to. Zkuste tvořit s tím, co máte, bez tlaku na výsledek. Pokud vás to pohltí, poznáte to hned. A pokud ne, nic se neděje – možná si vás najde něco jiného, co bude opravdu vaše. Ale dokud to nezkusíte, nikdy to nezjistíte.
Oblíbení umělci a umělecké vzory
Máš nějaké umělecké vzory? Je někdo, kdo tě inspiruje? Nebo jehož tvorbu obdivuješ, i když se věnuješ sama úplně jinému tématu?
Mám několik uměleckých vzorů, a je zajímavé, že většina z nich jsou ženy.
Jednou z mých nejoblíbenějších je Kate Owen, australská umělkyně. Z poslední doby mě velmi zaujala její kolekce s motivy hub – miluju ty její výrazné tahy, barevnost. Dříve malovala například kaktusy nebo velké slunečnice, a právě tahle rozmanitost a přitom soudržnost mě na její práci baví.
Další umělkyní, kterou obdivuji, je Mia Pensa. Fascinují mě její obrovské formáty – často s motivy tygrů nebo papoušků – a způsob, jakým dokáže přenést monumentální motiv do malého obrazu. Já sama mám ráda velké formáty.
Velice blízká mi je i Anna Price, která tvoří nádherné barevné abstraktní květinové obrazy. Sleduji ji už dlouho, a kromě samotné tvorby mě inspiruje i její přístup k printům a práce s kolekcemi – to, jak propojuje umělecký svět s tím obchodním, je pro mě inspirací i po profesní stránce.
Kate Eliza má naopak úplně jinou energii – její obrazy jsou jemné, minimalistické a často v neonových nebo růžových tónech. Maluje jednoduché květiny s obrovskou lehkostí a odvahou ponechat prostor minimalisticky “prázdný”. Obdivuji to, sama si na to zatím netroufám.
Další inspirací je Clea Delogu, která tvoří nádherné barevné tuftované obrazy. A ty já taky někdy tvořím.
Jednou z mých největších inspirací je i Adele Bevacqua, australská umělkyně, která tvoří abstraktní květinové obrazy. Její malby jsou tvořené z mnoha vrstev tahů, často bez jasných obrysů, a přesto v nich člověk cítí krajinu a prostor. Pro mě je to směr, kam bych se jednou ráda posunula – k abstraktnějšímu, volnějšímu vyjádření.
Mám také ráda Jay Feather, jejíž květinové abstrakce jsou neuvěřitelně hravé, s tenkými linkami a dětskou spontánností. A právě ta hravost, která přitom není vůbec jednoduchá, mě na její práci nejvíce baví.
Z novějších objevů mě oslovila Kati Smail, jejíž květinové obrazy jsou možná nejblíže těm mým, co se týče divokosti a energie. Má sice jinou barevnou paletu a tvary, ale cítím v nich podobný rytmus a volnost, která mi je velmi blízká.
A nakonec z českých umělkyň obdivuji Kateřinu Ondruškovou a Ester Knapovou. Jejich práce mají jemnost a hloubku, která mě nesmírně přitahuje. Ty obrazy na mě působí velmi zasněně a niterně.
Co je tvůj největší sen? Teď myslím tebe jakožto malířky. Máš nějakou vysněnou galerii, kde by sis přála vystavovat?
Můj největší sen je, aby se malování stalo mojí celoživotní profesí i jistotou – aby mě naplno živila volná tvorba. Abych mohla malovat to, co chci, bez nutnosti cíleně hledat zakázky či přizpůsobovat se klientům.
Co se týče galerií – určitě bych chtěla vystavovat v prostorách, kde prezentují svá díla i známější současní umělci. Láká mě představa výstavy v galerii současného umění, ať už v Praze, v Brně nebo i jinde, kde se setkávají lidé, kteří k umění přistupují jako ke sběratelství a dlouhodobé vášni. Což už se vlastně tak trochu plní – určitě tak vnímám Galerii Josefa Lieslera v Kadani, kde mám aktuálně výstavu Šepoty květů (do 2. 11. 2025).
Jaké jsou tvé plány do budoucna? A co tě v nejbližší době čeká? Budu ráda, když nás někam pozveš.
Momentálně nemám naplánovanou žádnou konkrétní výstavu, takže vás teď nemám kam pozvat v tom klasickém smyslu. Nejsem typ umělkyně, která by aktivně vyhledávala co nejvíce výstav nebo měla stálého kurátora, který by mi zajišťoval jeden projekt za druhým. Spíš nechávám věcem volný průběh a soustředím se na samotné malování. Nabídky přicházejí průběžně, některé mám teď i v mailu, ale zatím jsem se k ničemu pro příští rok nezavázala.
Zjistila jsem, že mi vyhovuje vystavovat maximálně dvakrát – třikrát do roka – chci, aby každá výstava měla smysl a prostor vzniknout přirozeně. Navíc mám pořád malé děti, takže všechno je do jisté míry otázka času a rovnováhy.
Zároveň mám velkou radost, že za mnou lidé často přijíždějí sami – díky sociálním sítím už vědí, kde mě najdou. Můžu tedy s klidem říct, že kdo se chce podívat na mé obrazy, může přijet do mého SENO atelieru ve Velkých Pavlovicích. Jakmile skončí aktuální výstava v Kadani, budou tam znovu vystavené všechny mé obrazy. Takže pokud bych vás měla někam pozvat, pak právě tam – k sobě domů, do prostoru, kde moje obrazy vznikají i žijí.
Zaujaly vás obrazy Simony Vojtěškové? Zakoupit je můžete na jejím webu simonavojteskova.cz. Její tvorbu můžete sledovat na Instagramu nebo Facebooku.
Foto: archiv autorky, Jiří Hub (2x).
Rádi byste si přečetli příběhy dalších inspirativních žen-umělkyň? Pak doporučuji rozhovor s výtvarnicí Helenou Čubovou nebo Lucií Kenderovou.
