Jsou dvě nejhorší situace, kdy si připadám úplně bezmocná.

Chystáme se ven a já musím oblíknout Marii a Anýz je neodložitelná. Maruška má talent tyhle chvíle protahovat, musí cítit, jak se maminka vnitřně klepe, protože řev miminka nabírá na síle.

A nožička jí prostě ne a ne vklouznout do boty.

A zrovna si vybere tu bundu, do které se špatně strkají ruce.

Sakra, kde je ta čepice?

Už beru řvouna do náručí a snažím se najít aspoň jednu čepičku. A pak si uvědomím, že já jsem teprve v kalhotkách a abych se mohla obléci, musím tu maličkou na chvilku položit.

A v ten okamžik se spustí stereo.

Malá kvičí, velká se přidává a jako bonus mi vykramaří celou peněženku, takže s kalhotami na půl žerdi rychle zvedám ze země všechny kartičky pojišťovny, karty do obchodů a kreditku.

Telefon, klíče, peněženka.

Už bouchám s dveřmi a vzápětí znovu otevírám, abych zkontrolovala, jestli jsem vytáhla žehličku ze zásuvky. Dvě patra dolů po schodech pěšky a ze sklepa vytáhnout kočárek.

DUDLÍK!

Sakra!

Nemám!

Vyběhnu rychle ty dvě patra. To, že jdeme ven, ví už celý vchod. A řev jedné i druhé se tam krásně rozléhá. Už jsme konečně venku a ze mně padá obrovský balvan, když přestane brečet.