ALL POSTS BY: Mama v lese

Obchod s dětským oblečením

Zobrazuji: 71 - 77 z 77 VÝSLEDKŮ
Blog

Plánované, nebo nečekané?

Aktualizováno na

Plánované, nebo nečekané?

Plánované nebo nečekané?

Bylo to před pár měsíci. Takový dost silný pocit, že to nezvládám. Holčičku, šití, sebe a své emoce. Ten pocit, že ještě chvíli, už to nevydržím. Že už jsem opravdu na pokraji sil. A v tom se opozdila menstruace. A test jasně pozitivní…

Šok. Strach. Nejen pro mě, ale i pro mé nejbližší. Jak chci, pro boha, zvládnout další dítě, když už teď mám pocit, že to nezvládám.

A ještě ve svém věku!

Trvalo to asi týden, maximálně, než jsem si uvědomila, že je to dobře. Že se prostě nic neděje náhodou. Že je to požehnání a vlastně vysvobození, tak, jak tomu bylo s Mary. A kdy vlastně jindy, když ne teď!

Samozřejmě, že se už těším. A také se bojím, to je jasné. Aby bylo malé v pořádku… porodu…abych to pak zvládala…

Život nám servíruje jen to, co jsme schopni unést a zvládnout. A někdy jsou ty nejlepší věci, které se nám v životě dějí, právě ty, které neplánujeme.

Blog

Láska na první pohled

Aktualizováno na

Láska na první pohled

Láska na první pohled?

Kdy jste zamilovaly do svého miminka?

Je půl osmé večer a já už jsem dva dny nejedla a nespala. Dáváš si na čas, holka!

Vždyť jsi měla být venku už ráno. Ale, že nám spolu bylo těch devět měsíců dobře, viď? Asi proto se Ti nechtělo ven dřív. Asi proto jsem Tě dřív ven nechtěla pustit.

„Vždyť není tak ošklivá.“

To je má první věta, když je po čtyřiceti hodinách konečně venku a položí mi ji na prsa.

Takový trochu mimozemšťan. Je trochu fialová, lehce zmuchlaná, zvláštně voní, ale vůbec nevypadá ošklivá, to je pravda.

„Máte zdravou holčičku.“

Slyším opodál a pak mi ji hned berou, váží a sleduji, že se něco děje. Bylo to dlouhé nejen pro mě, ale i pro NÍ. Má nějak málo kyslíku v krvi. Nechají JÍ ještě chvíli vedle mě v té průhledné postýlce na kolečkách. Koukám na NÍ a ONA na mě.

Přísahám, že fakt koukala! Mám ten okamžik vyfocený v hlavě. Jak je to možné, to fakt netuším, protože novorozenec neumí zaostřit zrak na jedno místo a už vůbec ne koukat se upřeně do očí.

Vezou mě na pokoj, ale JÍ si nechají na pozorování. Mám dost, chci spát.

Ve dvě ráno přijde sestra a předává mi ty necelé tři kila lásky a začíná mi vysvětlovat kojení, přebalování atd. a já musím něco podepsat, že to tedy vím a ovládám. Nevím nic, ani jak JÍ vzít správně do rukou. Spinká.

A já také.

Je to miminko. Moje miminko. Holčička. Maruška. Musí to jíst, snad to půjde, je malinkatá. Musí to být v teple. Musí být u mě.

To je tak jediné, co vím.

A kdy jsem se do NÍ zamilovala? Určitě ne na první pohled, určitě ne, při tom očním kontaktu, který tam fakt byl, přísahám! Někdy později. Postupně. Někdy během těch prvních šesti týdnů.

Blog

Marie v naší rodině

Aktualizováno na

Marie v naší rodině

Podle čeho vybíráme jména svým dětem?

Aneb Marie v naší rodině

Bylo to v době, kdy ONA byla pouhé dvě čárky na těhotenském testu. Seděli jsme u ohně a mě proletělo hlavou JEJÍ jméno – Marie. Bylo to úplně jasné, bez diskuze, bez jakýchkoliv pochybností.

Jméno Marie dostala po mé babičce Marii Bílkové (1920-2006). Narodila se téměř sto let před mojí Maruškou a prožila skoro celé dvacáté století a počátek nového milénia. Byla to žena velmi prostá, do školy chodila jen do páté třídy, pak musela jít pracovat. Všechno ale chápala, svým srdcem. Nepotřebovala školy, aby všemu rozuměla.

Jsem moc ráda, že moje dcera nosí její jméno. Jen doufám, že jsem tím na ní nepřenesla nějakou rodinou karmu. Při pátrání ve starých dokumentech, oddacích a rodných listech, jsem přišla na to, že babička Marie Bílková byla nemanželské dítě. Její otec jí nikdy neuznal. A že to také nebyla jediná Marie. Stejně tomu tak bylo u maminky mého děda, též Marie a též nemanželské dítě. A teď už si nejsem jistá, ale mám pocit, že v rodokmenu byla ještě jedna nemanželská Maruška, tím pádem je moje dítě třetí nebo čtvrté v pořadí.

A jméno fazolky číslo dvě? Přišlo úplně stejně. Prostě intuitivní rychlá myšlenka – bude to Anička.

Blog

Diť si zase nic neudělala!

Aktualizováno na

Dyť si zase nic neudělala!

DYŤ SI ZASE NIC NEUDĚLALA!

SEŠ CELÝ DNY DOMA A VŠUDE JE AKORÁT BORDEL!

Nemyslela jsem si, že mateřská je procházka růžovou zahradou. Ale také jsem netušila, že je to až takový masakr a že běžné věci okolo domácnosti mi budou mnohdy činit takový problém.

Já naštěstí podobné věty neslýchám, a když už, říká mi je akorát moje podvědomí.

Na sporáku už třetí den neumytý pekáč (ještě to kupodivu nesmrdí, ale lituji toho, kdo to bude mýt). Na věšáku se už týden suší vyprané prádlo (bude to akorát zaprášené a než vyperu další pračku, tak to asi budu muset uklidit). Na podlaze v kuchyni se podle drobných vzorků vysušených potravin dá zcela jistě identifikovat, co jsme v posledních dnech jedli. Teda spíš, co jedla Mary…

A k běžnému bordelu v domácnosti s dítětem, kde se válejí hračky všude možně (super na to šlápnout nebo po tom uklouznout) si přidejte ještě bordel, který vzniká při šití…

Jako já fakt nevím, jak to dělaly naše matky nebo babičky. Při mytí jednoho talíře za ní běžím třikrát! Než oloupu jednu bramboru, mám vykramařenou celou skříňku s hrnci a Mary vesele vaří. Než složím jedno tričko, ona mi vychází ven celý prádelník…

Blog

Kojení- láska nebo utrpení

Aktualizováno na

Kojení - láska nebo utrpení

Ženy mé, napíšu vám, jak jsme bojovaly a bojujeme my. Protože mě to trápí. Třeba jste někdo zažil něco podobného a budete mít nějakou radu nebo doporučení.

Myslím si, že o problémech s kojením je potřeba mluvit. Že kojení není samozřejmé. Že potřebujeme sdílet své zkušenosti a mnohdy i silná traumata, které máme s kojením nebo s nekojením spjatá.

MARIE

To, že bude problém s kojením, jsem očekávala ještě před porodem a snažila se na to připravit. Nosila jsem ty přiblblé plastové formovače bradavek. Byla jsem na předporodním kurzu a s laktační poradkyní jsem to probírala ještě před porodem. Marie byla hrozně malinká. Narozená o týden dříve, ale váha 2,7 kg. A paní doktorce se nelíbilo, jak přibírá pomalu. U kojení mi usínala, měla trochu žloutenku, prý jsou děti pak více spavé. Takže hned od začátku dokrm lahvičkou a umělým mlékem. A před každým kojením a po kojení zvážit. A psát si to do tabulky. Kolik toho vypila. I v noci. I brzy ráno. Hrůza. A ještě ten strach, že mi umře, protože nejsem schopná jí pořádně nakrmit. Pak se to nějak srovnalo.

Další problém ale přišel mezi třetím a čtvrtým měsícem. Bojkot kojení. Normální je, že dítě prso zklidní že… jenže Marušku to totálně rozčilovalo. Vůbec ho nechtěla. Propínala se a odvracela. Bylo možné jí nakrmit pouze ve spánku. Strašně jsem se trápila. A ona také. Dva měsíce jsme takto bojovaly a pak jsem to vzdala. Jak jsem kojila už jen v noci, tak už jsem ani neměla mlíčko. Ve finále, jediné, co jsem si vyčítala, bylo, že jsem to nevzdala dříve. Že jsem nemusela tak dlouho trápit sebe i jí.

ANNA

Tady jsme na začátku příběhu. Anička je mnohem vitálnější, taková silnější. Saje jak blázen. Problém je, když mám hodně plná prsa, nemá za co se přicucnout. Ona se evidentně nají, mlíčka je dost. Jenže hrozně moc mě to bolí. Bradavky mám tak citlivé, že mi vadí mít na sobě vůbec nějaké oblečení. Na celá prsa nemohu vůbec sáhnout. A při kojení úplně zatínám zuby. Já nevím, podle mě by takto kojení vypadat nemělo. Vnímám, že je to v prvních měsících života důležité pro miminko, ale i pro ženu, že se rychleji zotaví z porodu (např. zavinovaní dělohy). Že je to také pro miminko způsob komunikace. A vnímám, jak je důležitá i ta blízkost. Jenže fakt si myslím, že by to nemělo být takto nepříjemné. Doufám, že si to sedne a že to bude brzy lepší.

Blog

Mlíko na mozku

Aktualizováno na

Mlíko na mozku

Začalo to před pár dny. A bylo to nejprve nenápadné. Na ohni opékáme starší chleba a já si za boha nemůžu vzpomenout, jak se tomu nadává.
A pak ze mě vypadne: „palačinky“.

Dnes jsem se pokoušela dostat do vchodu. A klíče mi nepasovaly do zámku. Hmm, proč asi, když se snažím dostat do jiného vchodu.

V psané komunikaci to ještě jde, člověk má spoustu času si to promyslet. Při hledání některých odborných termitů by ale možná bylo rychlejší hledat v papírovém tisícistránkovém slovníku cizích slov než ve své vlastní hlavě.

Nejtěžší je ale živá komunikace, face to face. To fakt nedávám. Prostě mi to slovo nevleze na jazyk. Takže to opisuji. Jenže to je ještě horší, protože k opsání jednoho slova potřebuji několik dalších slov a z nich si třeba zase na další nevzpomenu a jsem, no, vy víte kde… Můj protějšek, ač celkem tolerantní a chápavý k mé, pevně doufám, jen dočasné indispozici, po čase ztrácí trpělivost a snaží se mi doplňovat věty, když se nemůžu vymáčknout. A když se náhodou dostanu do komunikace s někým cizím, tak úplně znervózním a mluvím jak po lobotomii.

Na jednu stranu jsem se na tu částečnou debilitu těšila. Je to totiž naprosto přirozené, že mozek maminky se soustředí na ty důležitější věci. Ač se nám to nezdá a všímáme si spíše svých nedostatků, tak nám naopak sílí jiné schopnosti. Třeba schopnost empatie. Chlap uslyší pláč, my slyšíme, že má dítě hlad, že chce pochovat nebo, že ho bolí bříško.

Vzrůstá také odolnost zvládat stres. Nenechat se rozhodit je asi to nejdůležitější. Přiznám se, že ač jsem vůči stresu odolnější a mnohem více si teď uvědomuji své emoce a jejich hranice od „jsem ok“ až po „zuřím“, tak s Maruškou a jejími hysterickými záchvaty, které se opakují několikrát denně kvůli drobnostem, to jde fakt těžko nevybuchnout.

Nemyslím si ale, že ten stav, který se popisuje jako „mlíko na mozku“ nebo „vykojený mozek“ musí nutně souviset s kojením. Podle mě to může zažívat i žena, která nekojí a je na své miminko plně soustředěná a napojená. 

Blog

Existuje Bůh?

Aktualizováno na

Existuje Bůh?

Nevím, jestli existuje Bůh nebo snad něco jiného, co nás překračuje a co všechno řídí. Při pohledu na ní, když jí držím v náručí, se nemohu ubránit myšlence, že tohle prostě nemůže být pouhá náhoda.

Před rokem jsem cítila, že jedu z posledního. Že nestíhám nic a nic vlastně nedělám pořádně. Kupily se mi zakázky, čekací doba byla měsíc a půl. A do toho to začínalo být s Maruškou čím dál tím náročnější. Měla jsem pocit, že to nezvládám. Že jsem si zkrátka toho zase naložila až moc. A absolutně jsem netušila, jak z toho zamotaného kruhu ven. A v tom to přišlo. Dvě čárky na testu.

Byla jsem v šoku. A celkem se mi podařilo udělat šok téměř všem mým blízkým.

Jakoby ten někdo říkal a u toho se smál: „Myslíš, že toho máš hodně? Ha! Tak to si jenom myslíš!“

Trvalo mi asi týden, než jsem se z toho šoku vzpamatovala a než jsem si uvědomila, že to, co se děje, je naprosto správně a že to jen tak vypadá, že načasování je špatné, ale přitom je naprosto geniální.

„Už nikdy nebudeš sama.“, řekla mi do telefonu kamarádka, když jsem byla v nemocnici těsně před porodem Marušky. Celý život jsem cosi hledala a cítila se neúplná. A, když se narodila Mary, tak najednou zaplnila tu obrovskou díru. Ona je ta část mě, kterou jsem v sobě vždycky potlačovala a upozaďovala. Má přesně ty vlastnosti, které jsem vědomě i nevědomě odmítala. Není jiná než já. Je mnou. Je mou alternativou.

Když přišla na svět Anna, milovala jsem jí úplně okamžitě. Uvolněná, klidná, spokojená. Naprosto neuvěřitelné miminko, které brečí jen ve třech případech – má hlad, potřebuje přebalit, nebo nechce být sama. Ona je tím, kým jsem si vždy přála být, a kým nikdy nebudu. Ona nedoplňuje mě, ale zaplnila díru v naší rodině. Cítím, že s ní jsme konečně kompletní.

Život asi nejde jen tak naplánovat. On si to totiž udělá sám po svém. A tak je to vlastně úplně nejlepší.



300051132_10220520172258214_2564238974984194734_n